Auguste Rodin

Tvorba Auguste Rodina

Ve své práci bych se chtěla zabývat dílem známého, ač ve své době ne zcela pochopeného umělce, Augusta Rodina. Různorodými a v mnoha případech se rozcházejícími názory na jeho tvorbu a zcela odlišným zakoušením jeho děl.

Můj záměr nejlépe vystihne sochařův vlastní výrok, který zní:

„Pokud bude muset pravda zemřít, pak

příští generace rozbijí mého Balzaka na kusy.

Pokud je však pravda nehynoucí, pak prorokuji,

že má socha si najde svou cestu. Toto vysmívané

a všemi způsoby haněné dílo, jen pro to, že je

nemohli zničit, je jádrem mého života, je osou

i záchytným bodem mé estetiky. Dnem, kdy jsem

je začal tvořit, jsem se stal jiným člověkem.“

Auguste Rodin

Do dvacátého století se probojovává natolik různými způsoby, že jej současníci nechtějí pochopit. Ve svých dílech prokázal svou schopnost psychologického vcítění, a také mistrovství suverénního tvarového zpracování, jehož volnost zpočátku vyvolávala u objednatelů jistou nelibost.

Balzacův pomník

V roce 1883 obdržel Rodin zakázku na pomník k poctě romanopisce Honoré de Balzaca (1799 – 1850). Balzacův pomník znamená v Rodinově díle počátek moderní plastiky dvacátého století s novým sochařským jazykem. Rodinův Balzac určitě předběhl svou dobu a otevřel plastice cestu k úplně novým možnostem vyjadřování. V díle se velmi zřetelně projevuje autorův záměr nepodřizovat se tradičním pravidlům sochařství, odmítá otrocké napodobování reality a odvážně zjednodušuje formy. Sám Rodin k tomu říka: „ Nic z toho všeho, co jsem doposud dělal, mne tolik neuspokojovalo, neboť nic mne nestálo tolik námahy, nic nepředstavuje do té hloubky kvintesenci toho, co považuji za tajný zákon svého umění.“ Fotografie, rysy jeho tváře, studie aktů, skici, to vše jsou studie pro gigantickou práci, z níž Rodin nakonec vytěží poslední verzi, Balzaca v pláštěnce. Více než kdy před tím, stál před Rodinem úkol vytvořit nikoli tělesnou podobu spisovatele, ale jeho osobnost v celé její podstatě. Reakce byly mnohoznačné a kousavé: „Pytel uhlí...tučňák...beztvará larva...fetus....“ Společnost spisovatelů, která si tuto sochu objednala, ji však odmítla. Podle nich nebylo dílo hodno velikosti jeho osobnosti a nebylo dostatečně reprezentativní. Přestože proti tomu někteří uznávaní současníci protestují – jsou mezi nimi třeba Monet, Toulouse-Lautrec... Rodin však důvěřuje svému géniovi: odkoupí sochu a vystaví ji v Meudonu, aby si počkala na lepší časy.

Dnes se setkáváme s poměrně kladným hodnocením veřejnosti, jak k samotnému Balzacovi, tak i k celému dílu Rodina. U starších generací, ve většině případů, naopak přetrvává názor, že pomník a sochy mají mít zcela jinou podobu. Chtějí vidět zřetelné rysy, uhlazené tvary, tradiční kompozici a líbivou formu. Také můžeme pozorovat odlišné chápání u různých sociálních a kulturních vrstev populace. Obecně, lidé s nižším vzděláním dávají přednost „dílům“, které jsou snadno pochopitelné, nekladou otázky a nevyvolávají v nich rozporuplné pocity.

Občané z Calais

Podle středověkého kronikáře Froissarda král Eduard III. v roce 1347 při obléhání Calais Angličany prohlásil, že prý je ochoten ušetřit obyvatelstvo pod podmínkou, že se šest nejváženějších měšťanů k němu vydá bez pokrývky hlavy, naboso a s provazem kolem hrdla, aby mu vydali klíče od města. To je historický základ sousoší Občanů z Calais, které u Rodina město objednalo. Původně mělo jít o pomník jednoho muže, Eustacha de Saint-Pierre, který se přihlásil první, ale Rodin po přečtení kroniky rozšířil pomník na šest mužů. Po dobu deseti let práce na této zakázce je umělec vystaven silné kritice a musí přetrpět nepříjemná překvapení až do okamžiku, kdy je pomník odhalen. Rodinovi a jeho dílu byly vytýkány mnohé nedostatky : že je demoralizující, příliš grandiózní a postrádá eleganci... Rodin však zachovává klid a prosadí svou představu. Sousoší pojal jako volnou skupinu šesti samostatných postav a soustředil se na jejich psychologickou charakteristiku. Z rozdílných výrazů jednotlivých postav ( odvaha, strach, pochybnosti...) vyrůstá duchovní obsah pomníku, podle Rodina „živý růženec utrpení a bolesti.“ Kus skutečné lidské bezmoci a hrdinství bez heroizace a patosu.

Tolik diskutovaný pomník byl veřejností špatně snášen. Lidé měli pocit, že není dostatečně reprezentativní a nevyjadřuje oddanost statečných mužů svému městu. Tím, že Rodin vypustil z koncepce díla tradiční sokl, který byl v té době velmi populární, přiblížil publiku, tzn. kolemjdoucím, osud těchto občanů. Lidé, aniž by možná chtěli, se při chůzi střetávají tváří v tvář s pohledy, v nichž vidí pokoru, ale v žádném případě ne prohru nebo zesměšnění. Občané kráčí oddaně, ale hrdě. Někomu se může zdát, že řešení bez podstavce nemůže tuto skutečnost vhodně vyjádřit. Můj názor je však opačný, Rodin tak chytře spojil minulost se současností a přiblížil i budoucím generacím tento historický příběh.

Se záporným a kritickým hodnocením Rodinova díla jsem se v hojném počtu nesetkala, proto přikládám anonymní reakci z internetu:

Ropucha v pytli představující spisovatele Balzaca. Takto nelichotivě označili kritici obrovskou sochu Augusta Rodina. V porovnání například s antickými sochami ji rozhodně nelze označit za klasicky krásnou. Proč ji však Rodin vytvořil právě takto, když dokázal „dělat“ sochy i klasicky krásné, s nimiž by nenarazil?

To je jeden z otazníků, kterým se pokouším rozlousknout onu sochu. Rodin se pokusil zachytit Balzaca tak, jak si na něj pamatovali jeho současníci. Když Balzac psal, činil tak i šestnáct hodin denně a kvůli pohodlí psal v županu. Ten je na soše jen ledabyle naznačen a skutečně vypadá jako pytel. Odulá Balzacova tvář s širokými masitými ústy opravdu evokuje podobu žáby a těžko říct, zda by s ní Balzac sám byl jako s portrétem spokojen. Hlavní problém sochy se ovšem skrývá v nápadné vypouklině pod šňůrou županu, která nemůže být ničím jiným než mohutnou erekcí. A že to není náhoda či nešikovnost dokazuje Rodinova první studie Balzacovy sochy. Spisovatel byl zachycen nahý, jak si oběma rukama drží vztyčený penis. Uvolňoval tak Rodin i svoji překypující sexuální energii? Ti, kteří ho znali osobně, tvrdí, že zcela jistě. A bůhví, co ještě.

Rodin začínal jako, řekněme, průmyslový sochař. Podílel se na výrobě líbivých a tudíž snadno prodejných soch v rokokovém stylu v komerčním ateliéru. Jakmile ale dostal šanci tvořit samostatně, začaly se dít věci. Nejvíce, když po pádu císařství získal v roce 1880 státní zakázku, vytvořit dveře do plánovaného muzea moderního umění. To sice nikdy nevzniklo, ale Rodin vytvořil monumentální dílo dnes známé jako Pekelná brána. Vycházel z Danta s jediným cílem - zobrazit prostřednictvím lidského těla utrpení duše. Trápil se i sám sochař? Těžko říct. V osobním životě měl věrnou a oddanou přítelkyni Rose Beuretovou. I když to byl doslova celoživotní vztah, oženil se s ní až dva týdny před její smrtí. Kromě toho ji trestal dlouhými odloučeními a častými nevěrami. Syna, který se mu z tohoto vztahu narodil, ignoroval. Druhý nejvýznamnější vztah Rodin prožil s o dvacet let mladší a velmi nadanou sochařkou Camille Claudelovou. To díky ní se na Pekelné bráně začaly objevovat erotické motivy. Camille se ale nedokázala ani během patnácti let vyrovnat s Rodinovým paralelním vztahem k „věčné milence“ Rose, Rodina roku 1898 opustila a zešílela. Cítil se Rodin, hrdý na své četné a snadné úspěchy u žen, zasažen ve své ješitnosti? Pokud ano, vzal to, řečeno dnešním slovníkem, hákem. Označují kritici jeho nejnovějšího Balzaca za ropuchu? Tak si dáme nášup! Na pozemku hned vedle Světové výstavy v Paříži oku 1900 si postavil vlastní pavilon a vystavil v něm na 150 svých děl. Chytrý marketingový tah mu vynesl nezanedbatelnou částku a udělal z něj největšího žijícího francouzského sochaře. V té chvíli jako by ho ale sochařina přestala bavit a začal se věnovat kresbě podle živých modelů. Zůstal jí věrný až do své smrti a vytvořil na 8000 kreseb. Odborníci je dělí na dvě skupiny, tanečnice a akty, což, pokud jde o téma, hovoří za vše. Rodin zřejmě nesnášel statičnost, vyžadoval, aby se modelky i tanečnice, včetně např. Isador Duncanové, kolem něj pohybovaly. Neváhal své modelky, pokud k tomu byly svolné, kreslit ani ve vysloveně pornografických anebo lesbických scénách. Činil tak hlavně pro své osobní potěšení a pro potěšení svých přátel. Na veřejnosti se těmito díly nijak nechlubil a většina z nich byla až donedávna prakticky neznámá.

Říká se, že čas všechno srovná. V Rodinově případě, jako by to platilo dvojnásob. V roce 1937 je Rodinova kdysi odsuzovaná socha Balzaca instalována na veřejném prostranství jako pomník. Pekelná brána sice nefunguje jako vstup do muzea moderního umění, zato se sama stala muzejním kusem v pařížském Musée Rodin. A kdo dnes ví, že toto úctyhodné muzeum bylo, kdysi dávno, Rodinovým oblíbeným, leč skandálním doupětem, hotelem Biron, útočištěm pařížské bohémy? Pohoršení dnes nemohou vzbudit snad ani ty nejodvážnější Rodinovy kresby a ze sexem posedlého fauna se stal klasik.

Pokud nebudete mít zrovna cestu do Paříže, můžete se o tom přesvědčit právě v knihách, které Rodinovo dílo představují vyrovnaně a spravedlivě. Dnes, po více jako sto letech od jejich vzniku, se možná stejně jako já budete ptát – tak tohle jsou ta skandální díla?

Uniknout Rodinovi, překonat Rodina se stalo myšlenkou celé generace. Ať byla Rodinova sláva jakkoliv velká, proti jeho převaze vystupovali hlavně představitelé tradičního umění a dále nezávislí sochaři rozdílných názorů.

Můj názor na Augusta Rodina není jednoznačný. Jelikož jsem absolventem Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti, měla jsem již nějaký vědomostní základ o jeho tvorbě. Po přípravě této práce jsem více nahlédla do umělcova osobního života i do hloubky některých děl. Zjistila jsem, že měl nemalou náklonnost k ženám, které sochal a kreslil (a to bez jakýchkoliv zábran i ty nejintimnější části těla). A jak tato skutečnost změnila můj názor? Na jeho úžasnou tvorbu v žádném případě, ale nad jeho osobností? Kdo ví…

Nebál se…stál si za svými názory…za svým výjimečným zpracováním soch a pomníků…byl jiný než ostatní…Například pomník Balzaca hodnotím průměrně…nevadí mi, ale ani mě příliš neoslovuje. Forma zpracování je v pořádku, avšak hábit básníka na mě působí trochu těžkopádně. Stačilo by mi, kdyby jen trochu více naznačil rysy básníkova těla, a hned by pro mě byla socha přijatelnější. Je to jediné dílo ve kterém si nejsem zcela jista tím, zda se mi líbí. O jeho práci v žádném případě nepochybuji, ale nad jeho osobou pro mě zůstává malý stín a otazník. Mám tím na mysli intimní obrazy a kresby se kterými na veřejnost nevystupoval. Což je pro mě pochopitelné. Když jeho zahalené sochy vyvolaly tolik rozruchu, jak by asi tehdejší veřejnost reagovala. Toto je věc, která mě na Rodinovi velmi překvapila a o které jsem neměla do této doby tušení.

Na druhou stranu všechny Rodinovy sochy na mě působí pravdivě a velmi silným dojmem. Především právě Balzac. I podle autora samého, je to jeho nejzdařilejší a nejpropracovanější dílo vůbec. I když mnoho lidí tvrdí, že jeho neuhlazený výraz ve tváři a „neurčitá“ drapérie je známkou nedokonalosti. Mnohý z nás by možná čekal obrovskou sochu v duchu akademismu na vysokém soklu, která svou monumentalitou a „krásou zpracování“ evokuje velikost umělcova génia. Ale právě Rodinovo zobrazení spisovatele nám přibližuje pravou podstatu jeho osobnosti a dovoluje nám poznat umělce v jeho přirozeném rozpoložení.

Myslím si, že názor dnešní veřejnosti na Rodinova díla je docela kladný. Je to přece umělec „prověřený historií“, ale stále, podle mne, přetrvává nepochopení pro Balzacův pomník. Lidé se neustále dělí na dvě skupiny, buď jsou z něj nadšení nebo ho nenávidí. Nic mezi tím. Srovnávat však celou tvorbu Rodina s jediným dílem je směšné. Je to jako srovnávat strom s jednou větví a tak se společně zastavíme u dvou děl. Jaký je můj osobní postoj k Balzacovi? Nikdy jsem nic takového nevytvářela a stále víc nad Balzacem přemýšlím. Ne, nad tím proč a pro koho ji dělal, ale nad jeho vlastním smyslem. Podle Rodinových současníků by bylo vhodnější, kdyby Balzacbyl zobrazen jiným způsobem. S tím se však dle mého názoru nedá souhlasit. Vizuál přiznávám je opravdu silný, ale pravdivý. Ano takto vypadal. Žádná retuš, montáž nadpozemských krás a vlastností. To byl Rodin, kterému se nedá nic vytknout.

Už první krůčky směřující k Bráně pekel ve mně vyvolávají ten pověstný zvláštní pocit příjemného mražení. Vytvořil stovky malých figur a jejich osudy opět ožívají. Podle mého názoru není žádným překvapením, že se Rodin stal velmi rychle jedním z nejvýznamnějších umělců na světě.

Rodinovy citáty:

„Co je krásné, liší se od toho, co je účelné, ať si o tom nevědomí myslí, co chtějí.“
„Když má člověk sto žen, jako by neměl ani jednu.“
„Krása není východiskem, ale konečným cílem.“
„Lidstvo nebude šťastné do té doby, dokud všichni lidé nebudou mít uměleckou duši, to znamená dokud všichni nebudou mít radost ze své práce.“
„Obdiv je ušlechtilé víno pro vznešené duchy.“
„Práce je neustálé omlazování.“
„Pravda má jednu velkou výhodu : člověk si nemusí pamatovat, co řekl.“